O nás

Zakladatelky

Kdo vlastně jsme? Jsme tři ženy, nadšené pro dobrovolnictví, komunitní život, přírodu, se zájmem o vzdělávání a rozvoj občanské společnosti.

Zuzka Kuperová

„Všechno je tak jak má být a vše na světě se děje z určitého důvodu.“

Jsem nenapravitelný životní optimista a mám ráda lidi. Protože jsem společenská, často vyhledávám (a někdy i připravuji) příležitosti k setkávání se s lidmi různými. Ráda se jimi nechávám inspirovat a obohacovat. Řadu let se pohybuji v oblasti dobrovolnictví a komunita a komunitní život jsou pro mě samozřejmé a zároveň nepostradatelné. Vím, že lidé mohou žít vedle sebe spokojeně a vzájemně se podporovat.

K Porubě mám velmi silný vztah. Vyrostla jsem zde, prožila první lásky a dnes tady s manželem vychováváme tři báječné děti – Vašíka, Martínka a Amálku. Mám ráda lidi, a tedy i děti. Ty „naše“ se snažíme vést respektujícím a partnerským způsobem. Respektujeme také to, že jim „domácí škola“ vyhovuje více než „systém“ a většina toho, co přináší.

Mám ráda lidi, a tedy i sebe. A proto jdu cestou možná náročnější a klikatější, zato za hlasem svého srdce. Proto jsem v MAKOVICI.

Vzděláním jsem speciální pedagog (školský logoped), profesně jak kdy,v současnosti na rodičovské dovolene. Tělem a duší jsem dobrovolník, nadšenec, milovník hor a dobré kávy.

Soňa Tichá

„Nikdy se nesměj svým snům.“

Myslím rychle, mluvím ještě rychleji a občas bývám zbrklá. Jsem nekonečnou optimistkou, mám velkou víru v lidi a dobré konce. Možná proto jsem se stala psycholožkou.

Jelikož jsem studovala při mateřské dovolené s jedním, a později se dvěma dětmi, zjistila jsem, že jsem schopná dělat víc věcí najednou. A tak když mi nabídly, abych se podílela na vzniku něčeho nového a smysluplného, neváhala jsem.

Zájem o komunitní život u mě vznikl kdysi, když jsem studovala environmentalistiku a začala se zajímat o životní prostředí. Pak přišlo dobrovolnictví, které je v podstatě komunitní záležitostí – pomoc člověka člověku. A pak přišla úžasná myšlenka komunitního vzdělávání. Starší syn se tehdy vzdělával běžně, ve státní škole. Dcerka chodila do klasické školky. Nemůžu říct, že by děti byly vyloženě nespokojené, nicméně já jsem vnímala, že bych jim chtěla dopřát tu možnost vzdělávat se svobodněji, v menším kolektivu a v přátelštější atmosféře, bez tlaku na výkon, bohužel tato možnost v okolí nebyla, a musela jsem chodit do práce. V době začátků Makovice, jsem si neuměla představit, že to budu moci dětem dopřát a chtěla jsem zejména podpořit ostatní rodiny, které mají podmínky k tomu, aby mohly vzdělávat své děti doma či komunitně. Postupně se to pro mne stalo prioritou, a nyní již obě děti ve školním věku (1. a 5. třída) docházejí do Klubu Makovičky, a jsou opravdovými domškoláky. Díky Makovičkám mohu dopřát mým dětem to, co si dle mého názoru zaslouží, a zároveň se mohu věnovat své práci, kterou upřímně miluji. Díky komunitním akcím, které v Makovici probíhají, se potkávám se zajímavými lidmi, kteří jsou zdrojem nekonečné inspirace, a jsem moc ráda, že se těchto akcí mohou účastnit i mé děti, a vidět tak, že život je velmi pestrý, zábavný, a vždy je co se učit, nebo čím se inspirovat. To, že je Makovice otevřená všem generacím, je pak třešinkou na dortu – a tím nejlepším, co můžu mým dětem předat – aby dokázaly čerpat moudrost od seniorů, nadšení pro věc od střední generace, a hravost od těch nejmenších návštěvníků centra. Setkáváním se s aktivními lidmi různého věku, s různými zájmy i zkušenostmi, je nejlepší způsob inspirace, jaký si umím představit… 

Makovice se stala mou velkou zálibou a čas trávený v naší komunitě si užívám plnými doušky, i když je to někdy náročné. Když zrovna nepracuji a „nemakovicuji“, můžete mě potkat někde v přírodě samotnou nebo s dětmi, které nadevše miluji, také je možné mne spatřit na cyklostezce, kterak trhám nohou na své koloběžce, nebo na příjemné zahrádce, obklopenou přáteli, u dobré kávy či točeného piva ☺

Katka Čigášová

„Vždy si můžeme vybrat svůj vlastní přístup, svou vlastní cestu.“

V Porubě jsem vyrostla, zažívala jsem zde nejrůznější radosti i strasti a doposud zde bydlí má rodina a kamarádi. Je to krásné místo, které přímo vybízí k pořádání nejrůznějších aktivit. Není se tedy čemu divit, že myšlenka založit zde komunitní centrum mě doslova nadchla.

Věřím, že každý den můžeme činit plno malých rozhodnutí, která mohou vést k velkým změnám. Můžeme si stěžovat na věci, které nás obklopují nebo se je snažit měnit, zlepšovat, a tím směřovat k větší spokojenosti. Jsem vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří se nebojí té druhé možnosti.

A co ráda dělám? Ráda se potkávám s lidmi, se kterými se můžeme vzájemně obohatit. Ráda trávím čas s dětmi a učím se poznávat svět jejich očima. Občas však dám přednost samotě před lidmi, abych se tak mohla nerušeně věnovat poznávání sebe sama. To se mi daří nejlépe v přírodě a je jedno, zda se jedná o krátkou procházku, výšlap na hory či pěší pouť. Ať se však samotná vzdálím sebedál, nejdůležitější pro mě je, že se mám opět kam a ke komu vracet.

Vystudovanou mám magisterskou jednooborovou psychologii a v tomto oboru i momentálně pracuji. Mám za sebou četné dobrovolnické zkušenosti (s dětmi i seniory), včetně koordinování dobrovolníků.